Děti jednají na základě instinktů a teprve s postupem věku se učí rozumět věcem, druhým lidem, sami sobě. Základním instinktem dítěte je udržet vztah s rodičem. Rodič je pro dítě zdrojem zajištění základních potřeb a nutností pro přežití dítěte, a to bez ohledu na to, jak milý, laskavý, pečující rodič či opatrovník dítěte je, případně není.
Rodiče nebo opatrovníci traumatizovaných dětí jsou většinou odměření, necitliví vůči potřebám i pocitům dítěte, někteří dítě přímo nebo skrytě odmítají, dítě urážejí, jsou hrubí, slovně nebo fyzicky na dítě útočí. Traumatizované děti v podstatě neměly nebo stále nemají nikoho, kdo by byl schopen zmírnit jejich trápení a zajistit jim stabilní bezpečí.
Lze rozlišit děti, které mají traumatickou minulost, tj. zkušenost, kterou prožily, ale která je součástí jejich historie, od dětí v aktuálně traumatickém prostředí, tj. stále žijí v traumatizujícím prostředí, které je pro dítě každodenní realitou. Děti vyrůstají v prostředí, kde se necítí v bezpečí, kde se o ně nikdo doopravdy nestará. Odborně tyto vztahové podmínky dítěte označujeme jako dezorganizovaná vazba a setkáváme se s ní právě u týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí, které vyrůstají v chaotickém prostředí.
Traumatizované děti vyrůstají v prostředí, v němž jsou ponechány sami sobě. Chybí zde dospělá osoba, která by jim pomohla zvládnout jejich pocity, porozumět jim a naučila je s emocionálními stavy pracovat. Mluvíme pak o emocionální dysregulaci, kdy dítě z vnějšího pohledu reaguje nepřiměřeně přehnaně či přecitlivěle, např. agresivně, vztekle, vzdorovitě na jedné straně až po silně úzkostné a vyhýbavé jednání, kdy dítě přestane komunikovat, navazovat kontakt s ostatními a je nadměrně lekavé až ztuhlé strachem na straně druhé.
Pokud traumatizované dítě žije v naznačených podmínkách trvale, vyrůstá v dospělého, u něhož se již v dospívajícím věku začínají projevovat pevně zakořeněné vlivy traumatického prostředí a traumatizované dítě se stává nebezpečným dospívajícím a dospělým, zejména samo pro sebe. Rozvíjející se nebezpečí má na začátku trvalý pocit neštěstí, ohrožení, nedostatečnosti, ale postupně přechází v psychickou poruchu a/nebo zdravotní potíže trvalejšího charakteru, nabírá podobu sebepoškozování, problémů se sebeovládáním a zvládáním situací, rozvoj závislostí, apod. Vše je doprovázeno neschopností nalézt trvalý pocit klidného štěstí, spokojenosti, respektu, lásky a bezpečí.
Neléčené traumatizované děti zůstávají narušené po zbytek života. Traumatické prostředí v dětství vnutí dětem vzorec fungování ve světě a představu, že dítě nestojí za to, aby si ho někdo všiml a vnímal ho, aby na něm někomu záleželo, aby ho měl někdo rád. A jelikož se tyto představy a traumatizující vzorce chování a zacházení (ubližování, týrání, zanedbávání, zneužívání) upevňovaly po většinu nebo po celý život dítěte, je to často to jediné, co dokáže nabídnout a předat svým vlastním dětem, čímž se kruh uzavírá, udržuje, ale také prohlubuje a šíří dál.
Obrázek zdroj: www.shutterstock.com